Twinhead zaujal co nejpohodlnější pozici na židli. Radní hodlala říci věci, o nichž mu otec Twerin nikdy nesměl říci. Určitě musel hodně vědět, protože patřil k hlavním účastníkům. Celé roky mlčel. Nyní pod tíhou okolností uznali, že je dospělý a má právo znát situaci ohledně jejich lidí.
„Kolik víš o našem boji?“ nadhodila otázku.
„Mnoho ne. Dlouhou dobu jsem měl za to, že já s otcem patříme k posledním svobodným Branoopanům.“
„Ano, bylo záměrem neříkat ti o našem sílícím hnutí,“ přikývla. „Ovšem nechat tě úplně nevědomého také nechceme,“ dodala nesouhlasně.

Dnes je den D. Ach, jak já se nemůžu dočkat! Konečně jí oplatím těch sedm let, co mě ponižovala, urážela, a pravidelně mě porážela.
Někdo zaklepal na dveře mého kabinetu, a ten někdo nečekal, až ho pozvu dál.
„Dobré ráno Severusi, nebo spíš noc, je ještě tma,“ řekla vesele a zabouchla za sebou dveře.
„Nebouchej s tím tak, rozbiješ ty skleněné tabulky,“ řekl jsem zase já.
„Jen se neboj, a kdyby náhodou, tak mám v bance u skřítků uložený docela slušný balík.“
„Skřítků?“

Předmluva:
Ahoj všichni, pokud čtete tyto řádky, tak se vám nejspíš líbila moje 1. Kniha „Zázraky života“. Možná vás překvapí děj této knihy, protože je vskutku úplně jiná než „Zázraky života“, nicméně doufám, že se vám bude líbit

Kapitola 1.
Splněný sen?

Jako každou neděli jsem i dnes zamyšleně zírala z okna. Představovala jsem si, jaké by to bylo žít stovky kilometrů daleko. Daleko od České Republiky. Vždycky jsem snila o tom vystudovat školu (kuchař-číšník) a potom jít vařit do Španělska. I když moje španělština není zrovna světoborná. Ale domluvím se.

Nepotřeboval nic dodávat. Nechtěl ho zbytečně vyplašit. Jenomže z toho, co si může taky vybrat, neměl sebemenší radost. Každá volba byla správná. Jo, jenom tomu prostě nevěřil. Naposledy pohlédl do Twinheadovy tváře, když vstupoval na transportní plošinu. Už není dítě. Ne, rozhodně ne. Pozvedl ruku v loučícím gestu, než se transportovali dolů do jeskyně. Brána byla otevřená, stačilo jenom vejít. Konečně nadcházela velká příležitost, na niž celé roky čekal. Konečně mohl udělat víc než jen pozorovat a sbírat informace. Mnohem víc. Nasadil přísný přezíravý výraz.

Každý bojovník vlastnil jedno silové kopí. Jenomže na informace o nich byli dost skoupí. Dokonce ani otec neřekl nic bližšího. I on našel v připraveném vybavení jedno kopí. Skrýval nadšení za pečlivou maskou, ale nedokázal ho zakrýt úplně. S mimořádnou pečlivostí ho zasunul do pouzdra připevněného k pravému stehnu. Na rozdíl od svých druhů přehodil přes přiléhavý oblek plášť a jakýsi medailon. Symbol nepoznával. Zato jeho společníci měli tentýž na hrudi a na pažích. Trochu zaraženě vstoupil dovnitř zasedací místnosti dočasně v kuchyni.